O nás

Náš příběh se začal psát už někdy hodně, hodně dávno.

Od malička jsem měla velmi blízký vztah k přírodě a všem zvířatům, ať šlo o kočky, psy, drůbež a vlastně cokoliv živého. Nejednou jsem, už teda samozřejmě i teď, jako dospělá, přenesla do bezpečí ježka, žábu, šneka … A vlastně člověk si tak nějak v průběhu let uvědomí, že chce pomáhat víc.

Jako malá holka jsem si přála mít depozitum / útulek, jen moje rodina se s mým úmyslem vůbec neztotožňovala. Vlastně ani můj první přítel nebyl moc „pro“, ale částečně tiše mi moje záchranné akce toleroval, tímhle díky.

V současné době je v našem rodinném azylu několik členů.

Začala bych asi čtyřmi dětmi, které nám perfektně zajišťují socializaci a mazlení pejsků, dále tu žijí dva ježkové bělobřiší, z kterých je jeden adoptovaný. Dvě skinny morčátka, dva křečkové, dvě potkaní holčičky, 2 šnečci, strašilky, které mají teď plno miminek a v neposlední řadě momentálně stabilně několik psů a měnící se počet psů v dočasné péči k adopci.

Pár zvířátek k nám přišlo velmi neplánovaně, z hodně špatných podmínek a byla potřeba jim dát individuální přístup, na kterém si zakládáme, a pracovat s nimi. Takto vzpomínám na pejska, kterého jsem si dovezla v roce 2013 z Brna, který byl vykopnutý z rozjíždějícího se vlaku. Stála jsem tehdy jako 18 letá holka na nádraží a zůstaly mi jen oči plné slz a jedno malé, vyhublé štěňátko. Mělo sotva měsíc, neumělo nic, ještě ani jíst. Vzala jsem ho pod bundu a nastoupila do svého vlaku. Řídím se heslem, že každá věc se děje z nějakého důvodu a žádná překážka není tak těžká, abych ji nepřekonala. Tehdy jsem netušila, jaký Alfík začne psát, resp. jen dopisovat příběh … Po cestě jsem nakoupila pleny, mléko pro štěňata, lahvičku a začal boj, boj,který jsme vyhráli. Nicméně jsme začali tušit, že jeho minulost si nese daň. Neovládal močení. Vždy jen vyděšeně koukal, co z něj teče, koberce na tehdejším bytě K.O. …

Návštěva veterináře potvrdila vážné, trvalé problémy, už si teď přesně nepamatuji co. Bohužel jsem tenkrát neznala všechny možnosti, nevěděla, že životem na plenkách bych ho nijak netrápila, neomezovala a taky hlavně to, že za pár krátkých měsíců skončíme na domku se zahradou. A tak jsme pejska, na adopční smlouvu darovali staršímu pánovi k domku, kde měl vše, co potřeboval. Dlouho mi trvalo, než jsem fakt přijala, ale i tak jsem to brala jako záchranu života a pomoc. Mohl žít a snad se má pořad stejně dobře, jen už jako psí senior.

Po něm přišlo ještě pár akutních záchranných akcí, ať už dočasných, nebo trvalých. Fenečky ze Španělska, Slováci z osad, týraní pejsci z ČR …

Poskytujeme přechodný, či trvalý domov psům opuštěným, týraným, nemocným, starým, ale i těm „beznadějným“, kteří nemají šanci na další umístění. Snažíme se napravit to, co jiní pokazili a učíme psi znovu věřit. Pokud se to povede, odejdou pejsci do nového domova.

Pejsci u nás, až na vyjímky na přechodnou dobu, nežijí v kotcích, ale s námi v domě. Žijí s námi běžný rodinný život, procházky v lesích, výlety. Pro spoustu z pejsků, co tu máme je tohle vse jedno velké poprvé.

V současné době máme domluvenou spolupráci se Slovenským spolkem, se kterým bychom chtěli spolupracovat po celou dobu a pejskům tu hledat rodiny. Bez spolků v ČR nemají pejsci na Slovensku ani z poloviny takové možnosti na umístění a lepši život.

Situace na Slovensku v Romských osadách je víc, než kritická, i přes výzvy spolků, dobrovolníků atd. s tím tamní vláda nic nedělá. V osadách probíhají nelegální zabijačky, Romské děti mají psi jako hračky, polévají je benzínem, zapalují, hrají s nimi fotbal.. Psi se tam živí odpadky, je velká úmrtnost v nehumánních podmínkách na nekontrolovaně se množící nemoci. Psi žijí na krátkých, nevyhovujících úvazech, kdy mají často dráty, tkaničky apod. zařezané až do kůže.

Děkujeme za to, že jste tu s námi a pomůžete nám pomáhat.

Chod azylu je hrazen z našich financí, darů a materiální pomoci Vás všech, kteří pomáháte. Bez Vás by to nešlo.

I šíření osvěty je pomoc.